Reportáž ze školky v Břeclavi, 2013

Zdravím přátelé. Není to ještě ani tři dny od toho slunného nedělního dne, kdy skončila letošní podzimní školka v Břeclavi a já už sepisuji něco jako "report". Jednou už jsem měl tu čest tento nelehký úkol absolvovat a ze zkušenosti dobré vím, že takovéto úkoly není dobré odkládat, poněvadž se dojmy vytrácejí rychlostí světla, jako pára nad hrncem:) Vezmu to pěkně od konce. Když jsme si to s Gasíčkem, Radičem a Adamem Kaštánkem frčeli stovkou po dálnici v Ráďově nablejskaným modrým formanovi. Najednou si Gasík vzpomněl, že zapomněli někoho požádat o to, aby napsal recenzi na školku. První cílem jejich nadějí na ulehčení si práce a sfouknutí této tradiční reportáže se stal Adam. O školce ještě nepsal a byl po ruce. Obratně se vymluvil na to, že by to v jeho podání nedopadlo dobře. Asi že z lítosti z pohnutku k němu a nebo s nad z nevyspání, jsem vyhrkl něco ve smyslu. "Tak já to teda vemu". Po dvouch dnech jsem se opatrně tázal Radka, jestliže to platí. "Prý platí, a že to bude prej super, že "Zase" Jendič bude psát." Spíš bych řekl, že je jim to jedno, ale ubralo jím to starost tak co by ne?

Den první příjezd

Jako již tradičně, jsem do poslední chvíle neměl největší tušení, jak se tam vlastně dostanu. Naštěstí byl Brácha zrovna doma. Hodil mě do Hrušovan a tím mi dost ulehčil práci v rozhodování, jestli jet přes Brno a nebo přes Jiřice. A tak sem si doma v klidu snědl oběd, vykouřil několik cigaret, v poklidu se nabalil, řekl Zuzce R., že se může svést s náma, pokud bude mít zájem a vyrazit na cestu. Po cestě jsme nabrali ještě pár nevěřícně tvářících se Miroslavských mládežníků, kteří zvolili variantu cesty přes Jiřice. Kolem sedmé jsme byli na místě. Neříkám, že jsem na školky nejezdil, ale pár.. vlastně poměrně hodně školek jsem vynechal a tak jsem byl konsternován tím jak se osazenstvo lidí na školkách změnilo. Pokukoval jsem po neznámých mládežníčcích, které jsem do té chvíle v životě neviděl a snažil se dělat, že tam nejsem. Posléze se naštěstí moje zraky začaly plnit i starými známými. Našel jsem tam Pavlu F., jak si hraje s malou Anežkou. Pozdravil se s ní a trošku probral co za ten půl rok co jsme se neviděli se stalo nového. Když v tom se najednou sál začal plnit lidmi. Ano jsme tu téměř všichni, program dnešního večera může začít. Tu nakráčelo na pódium několik mládežníků z Blahoslaváku a my mlčky koukali co se bude dít. Jelikož letošní školka byla v duchu umění, začala se tam partička mlaďochů dohadovat o tom co je lepší, jestli koukat na kometu s plzní, která hraje stejně prd a nebo raději zajít do divadla. Obzvláště mě pobavily hlášky Tomáška Ryšavého. Ten kluk mě prostě nepřestává bavit, vzhlížím k jeho naprosté duchapřítomnosti, kdy je schopný v jakékoliv společnosti sázet jeden fórek vedle druhého, aniž by tím urazil. Tak tedy impulz byl za námi. My se pobavili, lehce seznámili s tím co nás čeká a pomocí seznamovačky se rozdělili na pár skupin. Později nám bylo vysvětleno, že přijde soutěž, nebo spíš kvíz. Bylo to docela zábavné i když mi to moc nešlo. Vědomostní soutěže jsou prostě o vědění a to nikdy nebyl moc můj obor. No neva sice jsme nevyhráli, ale novejch věcí jsme se dozvěděli spousty. V některých případech jsme se dozvěděli staré věci, které jsme zapomněli. Po zakončení šupito presto do hajan.

Den dva

Ráno jsem vstával po odzvonění nějaké strašně nevlídné a hlučné znělky z telefonu. Byla mi dost povědomá z Brigády. Bolela mě trošku hlava a cítil jsem se stále ještě ne tak uplně vyspaný. Ale co naplat budíček je neúprosný, ještě chvíli poležíme pak šupsnem do Oblečení a odplouváme směr snídaně. Ta bodla, protože v pátek jsem jídlo moc nestíhal a kafe už vůbec ne. Tak jsem si dal hned dva hrnky. "Ona mezi náma, ta evangelická káva je vždycky taková nějaká slabší." Ještě někteří jedinci žvejkali a už nám zase předseda vykládal o tom co bude dál. Na scénu napochodoval chlap, jehož jméno si nepamatuju, protože jediné co si z jeho impulzu pamatuju je, že mě ten impulz značně neoslovil. Synonymem pro tohle slovní spojení by bylo spíš znechutil, ale nechci pohoršovat současnou mládež svými přiblblými názory a tak se o tom zmiňuji jen okrajově. Naštěstí mi zvedla náladu přednáška, kterou pro nás připravil; a pozor dámy a pánové jeho jméno si pamatuju naprosto přesně, jelikož jsme si před vchodem do kostela potykali; Ivan Folleti. Byl tak výmluvný, že lidé neměli skoro žádné dotazy. Myslím, že uměl dobře vyřknout myšlenky, které mu putovaly z mozku na jazyk i když je ten pán profesor cizinec. Neřekli by jste to do něj, ale byl:) No a tématem této přednášky, bylo vesměs ujednotnění toho co znamená portrét či ikona (i busta) a jaké všechny významy může mít. Po přednášce se program už ubíral klasickým směrem - dílny, pauzička na oběd a sport. Kdo jezdí na školky ví moc dobře o co jde. Akorát bych vypíchl, že letos se jednotlivých workshopů chopili opravdoví profíci a tak byly ještě o mnohem více zajímavější než jsme zvyklí. Tímhle jsem chtěl tak trošku (po)chválit som za skvělou práci. Tedy já osobně se účastnil body percusion, které jsem už jednou absolvoval v Miroslavi a nadchlo mě natolik, že jsem se pro něj rozhodl i napodruhé i když tam bylo spousty dalších zajímavých a jistě lákavých dílen. No pak mělo být divadlo, ale něco se nevyvedlo a tak nebylo, já se po tom nepídil. Dali místo toho film. Ten film jsem už částěčně viděl a dost o něm slyšel. Proto jsem si mohl udělat volnou chvilku a věnovat se jiným věcem. Na uplný závěr dne k nám přijela veselá kapela Púčik. Jednalo se o tradiční cimbálovku. To člověka potěší, když něco takového vidí a slyší po předešlých pár nezdařilých konzertech na školkách. Já vím, že ne vždy to byla chyba SOMu, ale po zkušenostech s Miroslavskou školkou kde vystupovala skupina Sorro (asi to měl bejt nějakej art band, ale moc to neuměli) a bohužel ne vinou SOMu špatně ozvučený koncert v Kloboukách, byla tohle jednoznačně pecka. Dalo se na to pařit dalo se to poslouchat sál byl plnej lidí. Cimbálka prostě sedne každému. Po koncertu se šlo do čajky a pak se ještě blblo asi do pěti, ale to už není podstatné.

Den tři odjezd

Tak a jsme na konci, totiž vlastně na začátku tohoto psaní. Nedělní ranní vstávání bylo ještě lepší než to sobotní. Když jsem procitl, byli už skoro všichni sbalení, tak jsem chvíli koukal co se tam děje, naházel na sebe jako obvykle hadry smotal věci určené ke spánku a vyrazil konvojem za ostatními na snídani. Posnídali jsme a společně se vydali do kostela. Kázání měl vždy skvělý Honza Zámečník. Já teda usínal, ale to nebylo způsobeno tím, že by to bylo nezajímavé. Prostě spánkový deficit byl silnější. Večeře páně byla menší vzpruhou a naštěstí Honza kostel sfrkl fakt rychle, na moje zkušenosti z posledních návštěv kostela to bylo opravdu hodně rychlé. No a po závěrečném kolečku s písní na rtech, jsme se rozloučili. Pak ještě jednou s lidma kteří jeli vlakem na Brno, čili většina. A těch pár co nás tam zůstalo, se před kostelem bavilo Honzovými humornými hláškami ze záhrobí. Než si pro nás dojely auta nebo jsme pobalili všechny věci. Rozloučili jsme se tedy ještě jednou my co jsme zůstali a dali se ke svým domovům.

Jendič