Školka v Rovečném aneb lekce pro pravé dámy a gentlemany!

Tak jsem po roce opět zavítal na školku. Minulou školku v Rovečném, což je už pořádná kopa pátků, jsem zažil a moc si z ní už nepamatuju. Ale letos jsem zjistil, že Rovečné má krásný kostel, pěkné náměstíčko a je to fajn vesnice (pokud není Rovečné oficiálně vesnice, tak se místním omlouvám… nemyslím to nijak zle).

Jako už klasicky místní dámy v kuchyni nešetřily ochotou, pan farář Ondřej Ruml (v době mého dotazu jsem ani netušil, že mám hned tu čest s panem farářem) neváhal ochotně dojet pro chléb domů a pár suchých kousků k mému obědu z domu mi věnovat. Děkuji mu ještě jednou velice! Skoro jako vada zraku se dalo popsat množství úžasných buchet na prohýbajících se stolech.

Jaké bylo mé překvapení, že na školce 90% účastníků neznám ani od vidění a jakého věku jsou. Fakt, že já a Laďa Chladil jsme byli nejstarší účastníci, mě polil studeným potem (navíc, když mě pak v sobotu opustil a nechal mě v tom samotného). Účast mládežníku z Brna I. byla žalostná a ze skautu ještě žalostnější. Ideální půda pro poznávání nových lidí.

Po trošku zdlouhavých začátcích se konečně začalo něco dít. Nejdřív nám Eliška (Rašínová), jejíž příjmení se mi ztratilo nenávratně v mých pamětech, prezentovala její zamyšlení nad tématem školky Etikou a Etiketou (vzpomněl jsem si, jak Jakub Ryšavý prezentoval moje zamyšlení na minulé školce… snad se to aspoň trochu tomuto vyrovnalo). Nikdy jsem nebyl milovníkem seznamovacích her a to se nezměnilo ani na této školce. Ano, i na tyto hry došlo. Ale přežil jsem to. A náhodou ponorka byla docela sranda. Písnička a cappella "Někdo mě vede za ruku" byla humorná. Hold, když se kytarista i s kytarou zapomene v Brně, je to těžké. Tečkou pátečního večera byl celovečerní film Obsluhoval jsem anglického krále.

Sobotní programové menu začal zamyšlením katolický kněz pan Matras. Opět se týkalo hlavního tématu školky. Poté si královské žezlo převzali dva sympatičtí pánové Honza Zámečník a Zdeněk Eminger, kteří nás svým výkladem donutili zamyslet se nad tématy, u nichž neexistuje jeden správný a jasný názor jako jsou euthanasie, potrat, sebevražda, trest smrti a témata jim podobné, do nichž přimíchali i duchovní ingredience. Pak jsme se podle těchto ožehavých témat rozdělili na diskusní skupiny. Já původně chtěl jít na Euthanásii, ale skončil jsem na potratu. Byl jsem tam jediná osoba mužského pokolení. Dívky mě ubily argumenty.

Po výborném knedlu, vepřu a zelu se rozhořely volební souboje. Hlasovalo se, vybíralo a silní kandidáti si udrželi své pozice. Už před volbami bylo jasné, kdo ze stávajícího SOMu nebude znovu kandidovat. Jana Férova, Dáda Hadlačová a Eliška Ryšavá. Jakuba Ryšavého, Romanu Špačkovou, Ondru Svobodu, Toma Boudu, Jirku Lukla a Vítka Vykoukala doplnil Laďa Chladil, Jáchym Hájek, Terka Ryšavá a Františka Hájková.

Po tomto důležitém bodu programu jsme se rozprchli do širého okolí. Fotbalisti udusali místní fotbalové hřiště, procházkáři se pokochali krásně zbarveným podzimním okolím, frisbeejáři si zaházeli, volejbalisté předvedli pár zabijáckých smečů. Já hrál fotbal a bylo to fajné. Je mezi námi mládežníky pár adeptů na Rosického a podobné fotbalové hvězdy. Já ten adept ale fakt nejsem.

Pak už vzduchem létaly voňavé kapky, odsmraďovací procesy neznaly mezí, jeden hezčí dívčí kostým než druhý doplňovaly mužská saka, fraky a jiné elegantní oděvy. Dámy se svěřili do rukou kadeřníků a kadeřnic a na hlavě si nechaly vytvořit doslova skvosty! Honosné tabule s jídlem v místní tělocvičně základní školy způsobily velké srocení v chodbě před tělocvičnou a nikdo se nemohl dočkat, až spatří výsostně připravenou společenskou místnost. Hřebem byla vzácná návštěva 147 letého Jiřího Stanislava Gutha Jarkovského, který nám dal mnoho rad, co se etikety týká a sdělil nám jeho vskutku bohatý životopis. Za tajemství jeho dlouhověkosti já jednoznačně považuji oddanost etiketě a bravurní znalost této problematiky. Společenský večer se opravdu vydařil. Málem bych zapomněl na hudební těleso, které nám celý večer hrálo, jak k poslechu, tak později i k tanci. Byla to Cimbálka v jejíž formaci si našly místo i sličné slečny Klárka Přikrylová (ta basa byla větší a těžší, než ona) a Bětka Prudilová (Lucie Bílá jí může jen závidět jejího slavíka v hrdle). Úžasný výkon předvedly nejen dvě zmíněná děvčata.

A jako na každé školce sobotní pozdní večer patřil kapele. Letos se jednalo o kapelu s nezapamatovatelným názvem. Vždy, když jsem se někoho zeptal, kdo bude na školce hrát, řekl mi, že nějaká kapela na P a když se náhodou snažil vytvořil i nějaký složitý název na P, vždy se netrefil. Takže nám zahrála kapela Parantampareil. Ale hráli jen krátce, protože měly poté nějaké jiné povinnosti.

Neděle se pak stala co do náplně naprosto klasickou všem školkám. Bohoslužby s večeří páně a po nich kolečko všech účastníků a oficiální zakončení školky za zvučného zpěvu písně "Dál přece nejdeme sami".

Závěrem školku trochu shrnu a vyslovím svůj názor. Myslím, že školky jsou nyní kvalitnější a je velká škoda, že účast je tak malá. Věkově sice školka není už příliš pro mě. Je to spíše apelování na nové mládežníky, kteří neví, o co přicházejí. Program byl kvalitní a pestrý. Byl to pěkně strávený víkend. Děkuji všem organizátorům a doufám, že příští školka bude mít alespoň dvojnásobek účastníků, protože jedině velikou účastí plně oceníme práci těch, co tu školku pro nás chystají!

Tomáš Doležel